Linuxové jádro letos v září slaví třicáté výročí. V druhé části rozhovoru uzavíráme rozhovor s tvůrcem Linuxu Linusem Torvaldsem. Pokud jste to ještě neudělali, podívejte se na první část, kde se dozvíte vše o vývoji Linuxového jádra a vytvoření systému pro správu verzí Git.

První část rozhovoru: Linux a Git

V této druhé části Linus nabízí svůj pohled a perspektivu získanou při řízení velkého open source projektu po tři desetiletí. Hovoří také o svém zaměstnání v nadaci Linux Foundation a popisuje, co dělá ve svém volném čase, když se nevěnuje vývoji jádra.

VPS Centrum

Vyzkoušejte zdarma naši aplikaci pro správu serveru a domén. Budete si připadat jako zkušený administrátor.

Pokud jde o to, co dělá open source projekt úspěšným, Linus přiznává: „Opravdu nevím, jaký je klíč k úspěchu. Ano, Linux byl velmi úspěšný a zjevně i Git vykročil správnou nohou, ale vždy je velmi těžké to skutečně připsat nějaké hlubší příčině. Možná jsem měl jen štěstí?“ Dále nabízí tři praktická doporučení, kterými se sám řídí: buďte tu pro ostatní vývojáře, buďte otevření a upřímní.

Když Linus začínal s projektem, psal každý řádek kódu. „Stále si vzpomínám na úplně první dny, kdy mi lidé posílali záplaty. Já je ve skutečnosti nepoužíval jako záplaty, ale četl jsem je, zjišťoval co lidé chtějí udělat, a pak to udělal sám. Tak jsem s projektem začínal a cítil jsem se pohodlněji a kód jsem tak znal lépe.“ Důležité je naučit se delegovat: “ Začal jsem delegovat poměrně rychle, protože jsem prostě od základu líný. Opravdu dobře jsem si přečetl záplaty a pochopil co dělají, a pak je prostě aplikoval.“

Linus se také snažil zůstat nestranný, když se Linux rozrůstal a stával se úspěšnějším: „Velmi vědomě jsem například nechtěl pracovat pro Linuxovou společnost. Prvních deset let jsem Linux udržoval, aniž by to byla moje práce. Ne proto, že bych si myslel, že komerční zájmy jsou špatné, ale proto, že jsem chtěl, aby mě lidé vnímali jako neutrální stranu a nikdy neměli pocit, že jsem ‚konkurence‘.“

Na otázku, zda je open source udržitelný, Linus odpověděl: „Ano. Osobně jsem stoprocentně přesvědčen, že nejenže je open source udržitelný, ale že pro složité technické problémy opravdu potřebujete open source jednoduše proto, že problémový prostor je nakonec příliš složitý na to, aby se dal zvládnout v rámci jedné jediné společnosti. Dokonce i pro velkou a kompetentní technickou společnost.“

Na závěr Linus prozradil jak dlouho bude ještě na Linuxu pracovat: „Baví mě to, co dělám, a dokud budu mít pocit, že projektu skutečně pomáhám, budu tady.“

Správa Open Source projektů

Jeremy Andrew (JA): Nedávno jsme hovořili s tvůrcem systému Drupal Driesem Buytaertem, který vám za uplynulých dvacet let, kdy se stará o populární CMS Drupal, připsal mnoho inspirace a občasného mentorování a rad. Komunikujete často se správci jiných open source projektů, ať už jim nabízíte mentoring, nebo si jen vyměňujete poznámky? Jak často se na vás obracejí jiní správci open source s žádostí o radu nebo pomoc?

Linus Torvalds (LT): Nevím, jak ostatní, ale ne, já osobně nemám tendenci tolik komunikovat s jinými open source projekty, jednoduše proto, že mám tendenci být dost „jednostranně zaměřený“ člověk. Myslím, že to je důvod, proč i po třech desetiletích stále dělám údržbu jádra: někteří lidé přelétají z projektu na projekt, zatímco jiní (jako já) se nakonec poměrně dlouho soustředí na jednu věc.

Freelo - Nástroj na řízení úkolů a projektů

Přidej se, pozvi svůj tým a klienty, rozděl práci a sleduj, jak se úkoly dají do pohybu.

Přesto se vývojáři často dost překrývají, spousta vývojářů pracuje na více než jednom open source projektu. A různé projekty se samozřejmě navzájem ovlivňují, protože mají společnou infrastrukturu. Takže dochází k takovému vzájemnému obohacování a nakonec se lidé setkávají na stejných konferencích (ještě když se konaly) atd.

(„Linus Torvalds at GSoC Reunion 2014“ by Mario Behling is licensed under CC BY 2.0.)

JA: Jaké klíčové poznatky jste si jako správce open source projektu odnesl a které by pomohly ostatním úspěšně řídit své projekty?

LT: Na to je těžké odpovědět, protože vlastně nevím, co je klíčem k úspěchu. Ano, Linux byl velmi úspěšný a Git zjevně také vykročil správnou nohou, ale je vždy velmi těžké to skutečně připsat nějaké hlubší příčině. Možná jsem měl jen štěstí?

Protože štěstí a načasování a být „ve správný čas na správném místě“ je opravdu důležité. Myslím, že jak v případě Linuxu, tak Gitu se projekty, které jsem začal, nakonec staly projekty, které potřebovala spousta lidí, i když nutně ani nevěděli, že je potřebují. Bylo to jen štěstí? Možná. Nebo to bylo tím, že z celé té masy lidí, kteří tyto projekty potřebovali jsem byl já ten, kdo se jedinečně postavil na nohy, udělal tu práci a rozjel to?

Mé ego dává přednost druhé možnosti, ale upřímnost mě nutí říct, že štěstí opravdu chcete také a že je třeba vybrat si ten správný projekt. Ten, který lidé opravdu potřebují.

Ale pokud pomineme tento druh „velkých otázek“, mám několik praktických a přízemních věcí, které osobně považuji za důležité, pokud jste správcem otevřeného kódu.

Tou hlavní je, že musíte být u toho. Musíte zůstat poblíž, musíte tu být pro ostatní vývojáře a musíte tu být VŽDY. Narazíte na technické problémy a bude to frustrující. Budete spolupracovat s lidmi, kteří mohou mít velmi odlišné představy o tom, jak tyto technické problémy řešit. A technické problémy jsou v jistém smyslu tou snadnější částí, protože obvykle mají technické řešení a často můžete poměrně objektivně říct „tohle je lepší/rychlejší/jednodušší/cokoliv“.

Těžší částí může být to, že nakonec budete komunikovat s lidmi, které nemáte rádi nebo s lidmi, kteří nemají rádi vás. Pak dochází k osobnostním konfliktům kdy už se nemůžete opřít o „ukažte mi čísla“ – lidé si prostě ne vždy rozumí a není to hra čísel. Budete mít špatné dny a lidé se kterými pracujete, budou mít špatné dny také. A vy se přes to všechno budete muset přenést.

To neznamená, že si nemůžete dát pauzu. Já to dělám pořád. Když jsem frustrovaný, prostě odejdu od počítače a jdu si přečíst knížku nebo něco jiného. Snažit se vynutit si nějakou produktivní práci (nebo diskusi), když jste frustrovaní a naštvaní, není dobré. A je jasné, že jsem si v tomhle nevedl vždycky skvěle a že jsem lidi naštval a použil příliš silné výrazy. Myslím, že se mi to daří lépe, ale jeden z důvodů, proč se mi to daří lépe, je, že – snažím se aktivně si všímat „mám špatnou náladu“ a prostě odejít od počítače.

Takže tam nemusíte být „pořád“ v tom smyslu, že to musí být neustále. Vzít si den volna je v pořádku. Vzít si týdenní volno může znamenat, že o tom musíte dát vědět. Když si vezmete měsíc volna? V tu chvíli opravdu musíte mít plán údržby, a to se za tři desetiletí stalo přesně dvakrát: jednou, když se někdo naboural do kernel.org a lidé strávili spoustu času ujišťováním, že je vše v pořádku, a podruhé, když jsem si dal pauzu, abych se ujistil, že mám své chování pod kontrolou.

Snažím se říct, že udržování velkého projektu je pořádná porce práce a je potřeba se jí věnovat dlouho. Není to jen zábava. Je to zajímavé. Je to náročné v tom nejlepším slova smyslu. Jako správce jádra jsem se nenudil. 

Další velkou věcí je, že musíte být otevření. A to myslím více způsoby. Je opravdu snadné vytvořit jakousi „klientelu“ lidí, kde máte vnitřní společenství, kde diskutujete o věcech v soukromí, a pak vidíte opravdu jen konečný výsledek (nebo okrajovou práci) na veřejnosti, protože všechny důležité věci se odehrály uvnitř firmy nebo v rámci základní skupiny lidí. Lidé zvenčí mají problém proniknout do této klientely a často mají problém vidět, co se v této skupině děje, protože to bylo soukromé a exkluzivní.

To je jeden z důvodů, proč mám opravdu rád otevřené e-mailové konference. Ne nějaký seznam „na pozvání“. Ne něco, do čeho se člověk musí dokonce přihlásit, aby se mohl účastnit. Opravdu otevřené. A měly by tam být v podstatě všechny diskuse o vývoji.

„Otevřenost“ je však důležitá i z jiného hlediska – buďte otevření řešením jiných lidí a nemějte zcela jasnou a nepružnou představu o tom, jak by se věci měly dělat. Myslím, že jedním z důvodů, proč Linux uspěl, byla právě skutečnost, že jsem vlastně NEMĚL žádný velký plán a neměl jsem velká očekávání, kam se věci budou ubírat, a tak když mi lidé začali posílat patche nebo požadavky na funkce, bylo to pro mě skvělé a neměl jsem žádnou předpojatou představu o tom, jaký by Linux měl být. Konečný výsledek: všichni ti jednotlivci (a později i velké společnosti), kteří se chtěli podílet na vývoji linuxového jádra, to měli poměrně snadné, protože jsem byl docela otevřený tomu, aby Linux dělal věci o které jsem já osobně původně neměl žádný skutečný zájem.

A konečně si myslím, že slovo „otevřený“ je důležité ve smyslu poctivosti. Nechcete přece hrát politiku za zády lidí. Buďte otevření ohledně svých motivací, buďte otevření ohledně toho, proč něco děláte a co děláte. Nemusíte mít rádi všechny, se kterými pracujete, a oni nemusí mít rádi vás, ale pokud jsou lidé otevření v tom, o co usilují a co dělají, nemusíte být nutně vždy nejlepšími kamarády – nejdůležitější je, abyste si mohli důvěřovat.

Protože na důvěře záleží. Hodně.

JA: Kromě toho, co jste již zmínil ohledně méně kódování a více komunikace a vedení, byly nějaké konkrétní dovednosti, které jste se musel naučit a které pro vás byly obtížné? Například delegování, být lepším spisovatelem a další nekódovací dovednosti – a pokud ano, jak jste se to naučili? Bylo to praktické, z knih nebo od jiných lidí? Učí se to ve škole?

LT: Takže začnu tím, že téměř celý proces byl pro mě do značné míry postupný a byl to proces učení. Tři desetiletí je dlouhá doba a jen málo změn bylo velmi náhlých a většina toho, jak věci děláme se vyvíjela velmi „organicky“.

Jinými slovy, není to do značné míry výsledek plánování dopředu a čtení učebnic managementu apod. Do značné míry se to většinou dělo samo od sebe a jakákoli struktura, kterou nyní máme, není výsledkem nějakého sepsaného dokumentu, ale toho, že si lidé prostě „našli své místo“.

Jednou z dovedností, která je pro některé lidi zjevně obtížná, je „vzdát se kontroly“. Ještě si vzpomínám na úplně první dny, kdy mi lidé posílali patche a já je ve skutečnosti nepoužíval jako patche, ale četl jsem je, zjišťoval, co lidé chtějí udělat, a pak to sám udělal. Protože tak jsem s projektem začínal a cítil jsem se tak pohodlněji a kód jsem tak znal lépe.

Ukázalo se, že pro mě to nakonec nebyl velký problém. Přestal jsem to dělat poměrně rychle, protože jsem prostě od základu líný. Opravdu dobře jsem si přečetl záplaty a pochopil, co dělají, a pak jsem je prostě aplikoval. Takže moje dny kontrolního maniaka poměrně rychle skončily. Myslím, že jsem byl docela dobrý v tom, že jsem si našel lidi kterým jsem mohl důvěřovat, a pak jsem dělal jen to, že jsem jim důvěřoval a příliš je neřídil.

Takže delegování nebylo velkým problémem, ale vím, že u jiných projektů ano. Opět je to částečně o tom, že náš model správy nevyžaduje nějakou absolutní důvěru předem, což opravdu vše usnadňuje.

Komunikační dovednosti jsou velmi důležité. Pocházím z novinářské rodiny (oba moji rodiče byli novináři, můj strýc byl novinář, dědeček z otcovy strany byl básník a novinář), takže jsem vyrůstal v domácnosti, kde čtení a psaní bylo od malička naprostou samozřejmostí. A přestože je angličtina mým třetím jazykem, už v době, kdy jsem začal s Linuxem, pro mě byla docela silným jazykem a komunikace pro mě nepředstavovala velký problém. Ale uvědomuji si, že to může být velký problém, a to jak z osobních důvodů, tak z jazykové bariéry.

Ale obecně jsem se většinou učil praxí. Znovu připomínám – nic z Linuxu se nestalo ze dne na den. Projekt, kterým byl před třiceti lety, se velmi liší od projektu, kterým je dnes.

(„With Linus Torvalds! Computing pioneer, creator of Linux. #TED2016“ by Afromusing is licensed under CC BY 2.0.)

JA: Ačkoli je open source nesmírně úspěšný, mnoho největších uživatelů, například korporace, nijak nebo jen málo podporují nebo přispívají zpět právě do projektů open source, na kterých jsou závislí. Dokonce i vývojáři překvapivě velkých a úspěšných projektů (měřeno počtem uživatelů) mohou být rádi, že si vydělají dost na to, aby si mohli koupit kávu na celý týden. Myslíte si, že je to něco, co lze vyřešit? Je model open source udržitelný?

LT: Na to opravdu nemám odpověď a z nějakého důvodu se jádro tomuto problému vždy vyhýbalo. Ano, existují firmy, které jsou čistě „uživateli“ Linuxu, ale stejně nakonec chtějí podporu, takže se pak spoléhají na dodavatele nebo linuxové distribuce, a ty pak samozřejmě končí jako jeden z velkých zdrojů pracovních míst pro vývojáře jádra.

A dost velkých technologických společností, které používají jádro, se nakonec aktivně podílí na procesu vývoje. Někdy skončí u toho, že dělají hodně interní práce a neumí moc dobře “věci vracet zpět” (nebudu jmenovat a některé z nich se opravdu snaží o zlepšení), ale ve skutečnosti je velmi povzbudivé, kolik velkých společností se velmi otevřeně zapojuje do vývoje jádra a jsou významnou součástí komunity.

Z nějakého důvodu se tedy komunita vyvíjející jádro docela úspěšně integruje se všemi komerčními zájmy. Samozřejmě, něco z toho bylo velmi vědomé: Linux byl vždy velmi otevřený komerčním uživatelům a velmi vědomě jsem se vyhýbal celému antikorporátnímu smýšlení, které rozhodně můžete najít v některých skupinách „svobodného softwaru“. Myslím si, že GPLv2 je skvělá licence, ale zároveň jsem byl velmi proti některým extrémnějším formám „svobodného softwaru“ a já – a Linux – jsem se velmi podílel na celé změně značky na „Open Source“.

Protože upřímně řečeno, některé téměř náboženské podtóny rms a FSF byly prostě praštěné a určitá část komunity aktivně odháněla komerční využití.

A to říkám jako někdo, kdo si vždy dával pozor na to, aby nebyl příliš poznamenán komerčními zájmy. Například jsem zcela vědomě nechtěl pracovat pro linuxovou společnost. První desetiletí jsem Linux udržoval, aniž by to byla moje práce. Ne proto, že bych si myslel, že komerční zájmy jsou špatné, ale proto, že jsem chtěl mít jistotu, že mě lidé budou vnímat jako neutrální stranu a nikdy nebudou mít pocit, že jsem „konkurence“.

Myslím si ale, že některé projekty se možná střelily do nohy tím, že byly příliš antikomerční a opravdu ztížily firmám účast.

A ne, není vždy snadné s firmami spolupracovat. Máme několik správců jádra, kteří se velmi aktivně snaží pomáhat učit firmy, jak pracovat s otevřeným kódem: je to jedna z věcí, které Linux Foundation dělá (nejen po technické stránce: probíhá výuka o právních otázkách atd.), a kromě toho, že je jedním z hlavních správců jádra, je na této frontě velmi aktivní Greg KH. Takže to vyžaduje určité úsilí.

Ale je to udržitelné? Ano. Osobně jsem stoprocentně přesvědčen, že nejenže je open source udržitelný, ale že pro složité technické otázky open source skutečně potřebujete jednoduše proto, že problémový prostor je nakonec příliš složitý na to, aby ho zvládla jedna jediná společnost. Dokonce ani velká a kompetentní technická společnost.

Vyžaduje to však určitou otevřenost na obou stranách. Ne všechny společnosti budou dobrými partnery a někteří vývojáři nemusí nutně chtít spolupracovat s velkými společnostmi.

JA:Častým tématem, na které jsme narazili při rozhovorech s dlouhodobými správci open source, je vyhoření, částečně způsobené neustálým tlakem na veřejnou správu projektů a neustálými požadavky uživatelů, jako byste jim něco dlužili. Setkali jste se s tím? Jak se s tím vyrovnáváte a jak se vyhýbáte vyhoření? Uvažovali jste někdy o odchodu z vývoje jádra?

LT: No, tak trochu jsem na tento problém narážel už dříve ve vaší otázce „klíčové lekce“.

Protože ano, je to tlak. A ano, také jsem toho měl občas plné zuby.

Zároveň, alespoň pro mě osobně, byly mé záchvaty „Dobře, to stačí“ většinou hodně „To pro DNES stačí“. Jsem vystresovaný a naštvaný. Občas jsem samozřejmě vybuchl na lidi a není to hezké, když se to stane (a opravdu jsem se aktivně snažil, aby se to už nestalo). A zřejmě nevidíte případy, kdy prostě odejdu naštvaná kvůli něčemu nebo někomu.

Ale.

Odejdu, přečtu si knížku, možná se trochu projedu, když je venku hezky, dám si pauzu. A dostanu se z toho. A druhý den jsem zpátky, protože mě nakonec to, co dělám, opravdu baví. Bez vývoje jádra bych se unudil k smrti.

Takže i když si beru dovolenou (snažím se párkrát do roka potápět, i když pandemie zřejmě způsobila, že se to poslední rok nestalo), beru si s sebou notebook, abych mohl držet krok. Dávám lidem vědět, že nejsem k dispozici jako obvykle, ale zejména když to mohu načasovat na konec vývojového okna, obvykle to není velký problém. Velmi zřídka jsem úplně mimo dosah, i když i to se párkrát stalo (opět – potápění někdy znamená „exotická lokalita bez internetu“ i v dnešní době), takže jsem kvůli tomu byl párkrát týden úplně bez komunikace.

A miluju být na lodi, týden se pětkrát denně potápět a doslova si ani nepřečíst e-mail. Za posledních pět let se mi to podařilo myslím třikrát. Je to krásné.

Ale pak se vrátím a jsem taky moc rád, že jsem zpátky.

(„Linus Torvalds, LinuxCon 2011“ by Linux Foundation is licensed under CC BY-NC 2.0.)

JA: 30 let je dlouhá doba, a i když chápu, že budoucnost nelze předvídat, přesto bych se rád zeptal: Kde vidíte Linux za dalších 30 let? A co si v té době představujete jako svou roli?

LT: Tak na tuhle otázku nedokážu odpovědět, a to ne proto, že bych se z ní chtěl vykroutit, ale prostě proto, že takhle nepracuji a o projektu nepřemýšlím.

Nemám „třicetiletý plán“. Nemám ani pětiletý plán. Ve skutečnosti neplánuji na víc než na jedno nebo dvě vydání (což je samozřejmě jen pár měsíců).

Jako inženýr mám pevně zakořeněný názor, že „na detailech záleží“. Detaily jsou téměř to jediné, na čem záleží. Pokud se vám podaří správně vyřešit detaily, zbytek bude následovat.

To může znít trochu divně, když uvážíme, že jsem už mluvil o „dobrém vkusu“, a rozhodně jsem velmi na vážkách, že unixová filozofie („všechno je soubor“ je jedním ze základních pilířů) je správná.

A v systému Git jsem také velmi chtěl mít nějaký celkový „design“ a v systému Git je také velmi mnoho zastřešujících velkých konceptů („vše je neměnný objekt“ je možná ekvivalentem toho unixového v systému Git).

Ale tyto druhy „designu na vysoké úrovni“ jsou skvělé hlavně proto, aby vám daly jakýsi ucelený konečný výsledek a komunitě poskytly jakýsi „designový kompas“. Ve skutečnosti nejsou nakonec tím nejdůležitějším. Skutečnost je složitá a často ošklivá a velký návrh na vysoké úrovni nemůže stát v cestě detailům a všem speciálním případům, které ve skutečnosti potřebujete.

Takže prostě rád říkám, že jsem „plíživý inženýr“. Dívám se na to, co se děje právě teď, dívám se na problémy, které máme teď, a neplánuji budoucnost mimo to, že prostě vím, že „musím udržet konečný výsledek“, takže se chci ujistit, že práce, kterou děláme dnes, nebude zítra velkým problémem.

To je tak trochu odpověď na poslední část vaší otázky: Vnímám se jako člověk, který je nablízku. Ne dalších 30 let, ale baví mě to, co dělám, a dokud budu mít pocit, že projektu skutečně pomáhám, budu tady.

JA: Máte nějakou radu pro vývojáře open source, kteří chtějí získat peníze na podporu svého úsilí o vývoj open source?

(„Linus Torvalds speaks at TED2016 – Dream, February 15-19, 2016, Vancouver Convention Center, Vancouver, Canada“ by TED Conference is licensed under CC BY-NC 2.0.)

LT: To je první otázka, na kterou opravdu nemám vůbec žádnou odpověď.

Nejdéle jsem o Linuxu začínal uvažovat čistě jako o koníčku a nikdy mě nenapadlo, že by to vlastně mohla být moje práce. Moje první práce v průmyslu (mimo akademickou půdu, kde se odehrálo prvních pár let) nesouvisela s Linuxem a ve smlouvě jsem měl výslovně uvedeno, že moje práce v Linuxu není prací pro firmu (Transmeta sice Linux používala, ale to nebyla moje práce, i když jsem nakonec pracoval i na některých problémech s Linuxem, které měla Transmeta interně – hlavně na počátečních problémech se SMP).

Ve skutečnosti pro mě byl Linux natolik nepracovní záležitostí, že jsem si plánoval vzít neplacené roční volno od Transmety, abych mohl vydat verzi Linuxu 2.6 (dobře, abych byl upřímný, teď si nejsem jistý, jaká to byla přesná verze, je to už dávno. Myslím, že to bylo v době, kdy byl nějaký stres v době 2.5.x, a já cítil, že se musím soustředit na plný úvazek, abych se dostal k 2.6). Tehdy přišla OSDL („Open Source Development Labs“ – později se z ní stala Linux Foundation), takže jsem mohl za práci na Linuxu skutečně dostat zaplaceno, aniž bych pracoval pro komerční linuxovou společnost.

Takže pro mě první desetiletí Linuxu nikdy nebylo získávání peněz problém – dělal jsem to bokem. A po deseti letech, kdy jsem cítil, že na něm musím pracovat více na plný úvazek, se stal natolik velkým, že se to „prostě stalo“.

Ale uvědomuji si, že je to opravdu hodně neobvyklé, a na vaši otázku prostě nemám odpověď obecně.

Ledaže by pak odpověď zněla přesně „naplánujte si, že to bude koníček na deset let, a pokud se to rozroste natolik, že už to koníčkem být nemůže, problém s financováním už jste pravděpodobně vyřešili“.

POZNÁMKA! Na tomto místě bych chtěl jen říct, jaké jsem měl štěstí, že jsem vyrůstal ve Finsku. Díky vzdělávacímu systému, který je zcela svobodný a jeden z nejlepších na světě, jsem prostě pocházel z prostředí, kde bylo zcela rozumné brát Linux jako koníčka a prostě vědět, že si mohu vydělat peníze jako vývojář komerčního softwaru. Z osmiletého studia na prvotřídní univerzitě jsem vyšel s nějakými sedmi tisíci dolarů studentského dluhu – což ve světě špičkových technologií nestojí zrovna za to, abych si s tím dělal starosti.

Velmi dobře si uvědomuji, že spousta lidí v USA opravdu nechápe, jakou svobodu vám to v životě dává. Opravdu si můžete vybrat, že budete dělat jen to, co vás baví, protože si to můžete dovolit.

JA: Jak jste se podílel na vzniku Nadace Linux? Jaká je vaše role? Měla Nadace nějaký vliv na jádro kromě toho, že vám umožnila dostávat peníze, aniž byste pracoval pro komerční linuxovou společnost?

LT: S vytvořením OSDL (a poté Linux Foundation) jsem neměl vůbec nic společného. Jsem doslova jen zaměstnanec, i když vysoce postavený s titulem „fellow“.

OSDL začalo jako neziskové průmyslové konsorcium pro firmy, které chtěly dělat věci společně – zejména spolupracovat na podnikových možnostech – a s původním důrazem na to, aby měli vývojáři k dispozici strojovou farmu (např. takový hardware, ke kterému by jinak vývojáři neměli přístup). To vše začalo ještě předtím, než jsem u nich byl zaměstnán, a zcela nezávisle na tom.

Poté se z ní stala Linux Foundation, když se OSDL spojila s jiným neziskovým průmyslovým konsorciem: Free Standards Group. Část týkající se hardwarových laboratoří šla stranou a hlavní se stala část týkající se „spolupráce s průmyslem“. I když jsem v té době byl jejich zaměstnancem, osobně jsem se na tom nepodílel: Zcela vědomě jsem se nadále velmi soustředil pouze na technickou stránku vývoje jádra.

LF dělá spoustu jiných věcí než jen podporu několika klíčových vývojářů, jako jsem já a Greg KH. Ve skutečnosti toho dělá tolik, že je opravdu lepší podívat se na webové stránky LF (nebo na Wikipedii). LF nakonec dělá spoustu infrastruktury různého druhu: něco technického (jako kernel.org), ale hodně z toho je jiná „podpora“ – pořádání konferencí, spousta pracovních skupin pro průmyslové partnery a podobně.

Takže LF je v podstatě podpůrná infrastruktura a spousta různých projektů pro různé věci kolem Linuxu. A já jsem jen zaměstnanec s poměrně neobvyklou pracovní smlouvou, která v podstatě říká, že všechno, co dělám, musí být open source a že mi LF nemůže říkat, co mám s Linuxem dělat. Jsem spokojený a ukazuje se, že členské firmy jsou zřejmě také spokojené, protože všechny vědí, že jsem zcela mimo veškerou firemní politiku.

JA: Co vás přivedlo do USA? Stýská se vám a uvažoval jste o návratu do Finska nebo jinam?

LT: Do USA jsem se přestěhoval v roce 97. Částečně to bylo tím, že jsem byl poměrně mladý a dostal jsem nabídku od startupu, který dělal velmi zajímavé věci v oblasti, která mi byla velmi blízká (tj. poněkud zvláštní architektura 80386 – její zkoumání bylo důvodem, proč Linux vůbec vznikl).

A Finsko v té době bylo velmi zaměřené na špičkové technologie, ale dominovala mu technologie mobilních telefonů (Nokia je finská a v té době byla největší společností vyrábějící mobilní telefony na světě a s poměrně velkým náskokem největší společností ve Finsku).

O telefony jsem se nezajímal (to bylo předtím, než vyrostly a staly se z nich malé počítače – lidé ty věci skutečně používali k tomu, aby spolu mluvili, jestli tomu můžete věřit). A Spojené státy mi připadaly zajímavé, a tak jsem se sem s manželkou a naší (tehdy) desetitýdenní dcerou přestěhoval.

Stěhovat se do jiné země, když se vám právě narodilo první dítě a nemáte kolem sebe žádnou další rodinu, která by vás podpořila, nemusí být zrovna nejchytřejší. Ale hej, byli jsme mladí, přistoupili jsme k tomu stylem „zkusíme to“ a všechno se povedlo. Pořád si vzpomínám, jak jsme se stěhovali v únoru, a když jsme odlétali, byla v Helsinkách zima (asi -20 °C, tedy asi 0 F), a když jsme vystoupili z letadla, bylo slunečno a příjemných 70 °C, když jsme dorazili na letiště SFO.

Bylo to zajímavé. USA jsou v těchto dnech naším domovem a ano, některé části Finska mi chybí. Americký vzdělávací systém je katastrofa. Musíte se přestěhovat do správné oblasti, abyste dostali dobrou základní školu nebo střední školu, a za dobrou vysokou školu musíte platit šílené peníze. Je to ostuda. Stejně tak systém zdravotní péče. A politické klima v USA se z „trochu divného“ stalo přímo děsivým. Ve Finsku? Tam to většinou funguje.

Ale hej, jsou tu i výhody, a není to jen počasí (ano, pak jsme se přestěhovali do Portlandu v OR a počasí tu není tak pěkné jako v Bay Area, ale věřte mi – počasí je tu pořád mnohem lepší než ve Finsku). A jsme tu tak dlouho, že naše děti nemluví finsky (já i moje žena pocházíme ze švédsky mluvící menšiny ve Finsku, takže doma mluvíme švédsky) a máme tu v USA přátele a společenské vazby. A nedostatky americké společnosti můžete do značné míry ignorovat, pokud máte dobrou práci.

Uvažovali jsme o tom, že bychom se přestěhovali zpátky? Několikrát. Poprvé, když děti začaly chodit do školy. Pak když děti začaly chodit na střední školu. Pak na vysokou. Vidíte nějaký vzorec? A pak, když se zdálo, že by Trump mohl být znovu zvolen.

(„Linus Torvalds, LinuxCon 2011“ by Linux Foundation is licensed under CC BY-NC 2.0.)

JA: Velká část světa ty volby pozorně sledovala a obávala se, co to bude znamenat. A přesto, když víme, že jeho znovuzvolení podpořilo asi 70 milionů Američanů, je tu předtucha do budoucna. Jak zvládáte rozhovory s lidmi, kteří podpořili Trumpovo znovuzvolení?

LT: Politický systém USA mě obecně znepokojuje a americká výjimečnost a nacionalismus jsou smutné a děsivé. Zvlášť když ho často vyjadřují lidé, kteří doslova netuší, o čem mluví, a nikdy nežili mimo tuto zemi.

USA jsou v mnoha ohledech krásná země a je to také velmi rozmanitá země se spoustou různých kultur a lidí (a přírody), a to se mi líbí. Ve skutečnosti by to pro mě bylo asi nejtěžší, kdybych se měla přestěhovat zpátky do Finska – Finsko je velmi pěkná, rozumná a bezpečná země, ale také velmi malá a velmi homogenní.

Ale to nevzdělané „Rah rah, Amerika #1!“ může být taky velmi nepříjemné. Když vidíte ty obrovské náklaďáky s americkými vlajkami, tak se občas zatváříte, jako by vás klepla pepka.

A někdy jsou to i vzdělaní lidé. Než byl Trump zvolen, mluvil jsem s jedním naprosto milým lékařem, který byl naprosto přesvědčený, že americký systém zdravotní péče je nejlepší na světě. Vycházel z toho, že nikdy nežil nikde jinde, a nedokázal si připustit, že jiné země mají skutečně lepší zdravotní péči – ani když o tom diskutoval s někým, kdo tu lepší zdravotní péči skutečně doslova viděl na vlastní oči. Jedná se o vysoce vzdělaného člověka, který prošel mnohaletým studiem medicíny, a přesto má mentalitu „America, f*ck yeah!“.

A ano, byl to Trumpův příznivec.

Nechápejte mě špatně – nacionalismus existuje všude, včetně Evropy. Včetně dokonce i Finska. Ale jeho americká verze se zdá být dost toxická.

A upřímně, je to jeden z důvodů, proč žiju na západním pobřeží. Oregon je většinou velmi liberální, alespoň v jakémkoli populačním centru (východní Oregon je hodně odlišný, ale tam vlastně skoro nikdo nežije – velký rozlohou, velmi malý počtem obyvatel). Takže v oblasti, kde žiju, rozhodně konfederační vlajku (nebo Trumpovu vlajku) moc často neuvidíte, i když občas potkáte nějakého toho velkého kamioňáka, který přijel odjinud.

Přesto si myslím, že se USA mění. Už tu žijeme skoro 25 let a mám pocit, že se změnily i jen za tu dobu. Religiozita je mnohem nižší, i když je to samozřejmě pořád hodně o tom, kde žijete. A v mnoha ohledech se USA zjevně zbavily mnoha sociálně represivních politik (tj. celá legalizace homosexuálních sňatků, fakticky konec války proti drogám atd.) Celkově jsem tedy poměrně optimistický a myslím si, že fenomén Trump je možná (doufejme) jen důsledkem těchto celkově pozitivních změn. Klasický reakční konzervatismus.

JA: Jaké jsou vaše zájmy a koníčky mimo linuxové jádro? Co děláte, když se nesoustředíte na vývoj jádra?

LT: O dvou hlavních jsem se již několikrát zmínil: Když se dostanu na cesty, snažím se co nejvíc potápět.

A vlastně mám docela normální rodinný život. Mám tři dcery, ale ty už jsou starší a většinou odletěly. Nejmladší je ještě na vysoké škole a na léto se vrátí domů, prostřední dělá nějakou absolventskou práci a přes léto doma nebude a nejstarší pracuje na druhém konci země. Pořád se snažíme dělat rodinné dovolené (ale potápěčský certifikát si udělal jen prostřední – snažila jsem se se všemi, ale je to tak, jak to je), ale minulý rok to opravdu nebylo nic moc.

Takže v těchto dnech jsem to hlavně já, moje žena, naši dva psi a kočka. Dostal jsem první dávku vakcíny a těším se, až se za pár měsíců pokusím vrátit do trochu normálnějšího života.

(„Linus Torvalds Scuba Diving“ by Linux Foundation is licensed under CC BY-NC 2.0.)

JA: Jako vášnivého čtenáře sci-fi, který stále hledá nové knihy, by mě zajímalo, jestli jsou nějací autoři nebo série, které se vám líbily víc než ostatní? Jsou nějaké dobré knihy, které stojí za zmínku a na které si ještě čas od času vzpomenete?

LT: Upřímně řečeno, jsem člověk typu „přečti a zapomeň“ – čtu většinou velmi zapomenutelné náhodné věci, rozhodně ne věci, o kterých by člověk potom přemýšlel. Věci jako série o Milesi Vorkosiganovi od Lois McMaster Bujoldové jsou podle mých měřítek vysoce nadprůměrné – myslím, že jsem strávil rok čtením scsi a fantasy románů zdarma nebo za 99 centů na Kindlu od náhodných neznámých autorů s edičními problémy. Asi převážně fantasy, hlavně proto, že je snadněji k sehnání (a špatná scifi mi přijde mnohem otravnější než špatná fantasy).

Na straně „ne odpadu“ fantasy podle mě vyčnívá Brandon Sanderson a možná Robin Hobb. Ale na každého Sandersona připadá asi padesát zapomenutelných náhodných příběhů o dospívání s mečem a kouzly.

Je pár věcí, ke kterým se vracím, a myslím, že ságu Duna čtu znovu tak jednou za deset let. Je to jedna z (velmi mála) věcí, které obstály ve zkoušce času a skutečně dobře zestárly. Vzpomínám si, jak jsem jako teenager Heinleina miloval, a teď nad ním jenom kroutím hlavou.

Takže ne, neberte si ode mě žádné rady. Pro mě je čtení něco, co dělám, abych si odpočinul, a nikdy to není vysoce odborné nebo velmi vážné.

(„Linus Torvalds Scuba Diving“ by Linux Foundation is licensed under CC BY-NC 2.0.)

JA: Tento váš dřívější rozhovor považuji za zajímavé čtení, které nabízí mnoho informací o vašem potápění. Stále používáte a přispíváte do programu Subsurface, který jste založil jako divelog?

LT: Stále ho používám, i když z pochopitelných důvodů jsem ho v posledním roce nepoužil. Subsurface je trochu jako „Git“ v tom, že to není něco, co jsem chtěl napsat, ale co jsem napsal, protože jsem to potřeboval. A stejně jako u Gitu jsem pro něj našel správce a Dirk Hohndel ho už dlouho udržuje a dotáhl ho k něčemu mnohem většímu, než byl pro mě (s podporou Windows, MacOS, iOS a Androidu, nejen s mou původní podporou Linuxu).

A bez jakéhokoli potápění jsem neměl motivaci na něm moc pracovat, i když jsem za poslední rok pomohl opravit několik nahlášených problémů.

Za pár týdnů mě čeká druhá dávka vakcíny a za pár měsíců se budu opět potápět. Takže to mě možná donutí opravit ještě pár problémů.

JA: Děkuji. Celá moje kariéra vyrostla z vašeho „koníčku“, a to jak přímo díky používání Linuxu, tak nepřímo díky nespočtu dalších projektů, které existují díky Linuxu a Gitu. Jsem vděčný za to, že tě přes to všechno stále baví to, co děláte. Jsem rád, že jste na cestě k plnému proočkování. A upřímně si vážím toho, že jste se podělil o tolik svého času, abyste důkladně a zasvěceně odpověděl na všechny tyto otázky! Ještě jednou děkuji!