Před kameru jsme tentokrát vytáhli Martina Koptu a Jakuba Goldmanna, dva velmi šikovné a protřelé UXáky. Rozpovídali jsme se hlavně o jejich společné knize 75 tipů, jak si říct o web. Ta vznikla jako reakce na rostoucí potřebu dát dohromady pár rad všem, kteří se jednoduše řečeno motají kolem webů, ať už dobrovolně nebo z donucení.

Chceme mluvit k lidem z oboru, ale zároveň i k laikům, který mají o weby jen zájem. Může to být erudovaný člověk, ale i úředník, který chce digitalizovat. Může to být manažer, který má na starosti web, ale nemá na to čas. Zkrátka každý, kdo se točí kolem webů, s větším i menším rozpočtem.

Kniha je na trhu něco málo přes rok a stále ukazuje, že rady v ní platí stále. Nevíte, jak zadávat práci programátorům? Jak mluvit s designérem? Jak balancovat mezi marketingem a produktem? Nebo jste jen sešněrovaní zákonama a nevíte, jak publikovat? Tak tenhle rozhovor je přesně pro vás.

Zazněly ale i další zajímavá témata:

VPS Centrum

Vyzkoušejte zdarma naši aplikaci pro správu serveru a domén. Budete si připadat jako zkušený administrátor.

Trvalá je jenom změna. V 80. letech jsem si v Ábíčku přečetl o tom, že ve Francii volají minitelem, u kterého se i vidí. Byl jsem z toho nadšenej. Dnes mě to neuvěřitelně otravuje. Furt je to ale principiálně to samé. Chceme řešit problémy, chceme, aby se lidi nemuseli zaobírat těma stereotypníma věcma, chceme aby vše šlo plynule a líp. Jak před 100 lety, tak i teď. Vše je to součástí nějaké vize.

Co zaznělo v rozhovoru:

• 00:00 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Malé intro a nakousnutí jejich knihy 75 tipů, jak si říct o web.
• 01:25 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Kdo je Martin Kopta a Jakub Goldmann a jak Martin vystřídal na VŠE Marka Prchala.
• 03:38 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ O akademickém přístupu ke studiu UX na VŠE.
• 07:55 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jak vznikla knížka a kdo by si ji měl přečíst.
• 15:30 – Dá se srovnávat Webflow s WordPressem? A co doporučují oni.
• 21:09 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ O jejich webovém „Bravíčku“, newsletteru s názvem Jak si říct o web.

🎧 Pusťte si celý rozhovor na Spotify, za odběr budeme moc rádi.

Přepis rozhovoru

Ivet: Ahoj kluci. A dnes si tady budeme povídat teda hlavně o jejich tady úžasný knize, která se jmenuje 75 tipů, jak si říct o web.

Martin a Kuba: To jsme napsali my dva.

Ivet: Krásná práce, to napsali oni dva.

Martin a Kuba: Ještě s Josefem Platilem.

Ivet: kterej tady není a vůbec nevíme, kde je, ale asi je v pořádku, věříme tomu. A je tam spousta obrázků, je jako opravdu hezká, musím říct. Já jsem si ji prolistovala a teda ty ilustrace jsou úžasný v tom. Tady je třeba úplně jako náhodně, nevím jestli to bude vidět,

Freelo - Nástroj na řízení úkolů a projektů

Přidej se, pozvi svůj tým a klienty, rozděl práci a sleduj, jak se úkoly dají do pohybu.

Martin: Ale taky můžem říct, kdo je maloval ne?

Ivet: No taky možná ano. To nás zajímá určitě.

Kuba: To ilustrovala naše kolegyně bejvalá ze Seznamu Kačka Čápová a dala si s tím fakt jako hodně práce chudinka a myslím, že ta kniha je z poloviny…

Kuba: Hlavně já myslím, že nám jí prostě ukradla jo. To bychom mohli říct. Ale jako je to fakt

Ivet: Každopádně asi začneme tím, že se nám představíte, aby diváci, posluchači věděli, s kým tady přesně sedíme. Tak já nevím, kdo chce začít z vás dvou.

Martin: Chci začít já, já jsem Martin Kopta, jsem UXák. V tomu UXu já se věnuju hlavně uživatelskému výzkumu a tomu strategickému designu na začátku a občas občas mám spády uniknout do produktového managementu, ale pak se zase vždycky vrátím do toho UXka.

Kuba: Čau já jsem Kuba Goldmann, jsem taky UX designér, i když vlastně už to vlastně tak moc osobně nedělám, dělám spíš nějaký digitální strategie a průzkumy, mám na to firmu Švejda Goldmann ještě s Davidem Švejdou a rád školím a povídám, tak jsem rád, že jste nás pozvali.

Ivet: Díky, že jste dorazili.

Honza: A já na vás i prásknu jako to, že školení máte rádi tak jako hodně, že Vás je možné i vidět na VŠE občas

Martin: Je to tak.

Honza: Jak jste se k tomu dostali k tomu úplně učit na škole lidi

Martin: Hele je to asi osm let, co vlastně jeden můj kamarád se nějak jako rozhodl, že už ho nebaví učit tam, co učil s Markem Prchalem a Markovi nechal ten jeho původní vlastně předmět a chtěl s někým novým rozjet něco novýho no a tak vlastně jako se stavil za mnou. On už to teda teďko Lukáš nemůže učit, ale já jsem si říkal, že zas jako sám to učit nechci, tak jsem potom nabral prostě tři další lidi, ať to jdou dělat se mnou. Kuba je jedinej, prostě kterej u toho vydržel, jinak ostatní se toho postupně vzdali.

Kuba: Já tě docela dobře snáším totiž víš.

Martin: Jo tak prostě trvá to trvá to teďko už asi osm let, je to docela dlouhá doba.

Kuba: Já jsem se vždycky vyděsil, když si uvědomím jako, jak dlouho to děláme, jsem myslel, že nevydržíme tak dlouho.

Martin: A co je vlastně jako bomba tak, že za těch osm let se teďko dost povedlo. Před třema rokama spustit UX specializaci jo, že vyloženě v názvu tý specializace je napsaný, že to je UX design. To si myslím, že to je jako velkej achievement jako.

Kuba: Šlapeme KISKu na paty.

Martin: Přesně tak.

Honza: A je to vlastně jako kdybyste na to měli udělat třeba nějakej teaser

Martin: Tak vlastně jako je to roční nějakej blok, kterej se zaměřuje vlastně na ten UX koncept, od toho výzkumu až po nějaký ty drátky nebo?

Martin: Já jo? Jo dobře. Hele v tom magisterském studiu vlastně tam se může přihlásit úplně kdokoliv, kdo má nějakýho bakaláře. Choděj tam lidi z různejch oblastí a protože to je magisterský studium, tak je na dva roky a vlastně. Během toho studia lidi potkají různý lidi z praxe, projdou si vlastně celou tou škálou toho UXka, od uživatelského výzkumu, přes klasicky prostě ty strategický části, design služeb je tam, UIčko, prostě každá ta specializace, každej půl rok si ty lidi něco vyzkoušej a potom když odejdou do praxe, tak věděj, co a jak funguje, znají ten proces a můžou se rozhodnout, na co se zaměří dál.

Honza: To je moc hezký a praxi do toho dostáváte jak? Že jakože mají během těch dvou let jako nějaký jeden projekt, na kterém jako vyšívají a nebo jako spíš jako úkolově, že vlastně do toho dostáváte nějaké jako projekty z praxe a tam oni nějak participují nebo obojí?

Kluci: Hele většinou většinou je to tak, že během každýho semestru dělaj na dvou, jako dělají dva předměty a jeden ten předmět obvykle bere zadání přímo z praxe, takže se tam potkávají s reálným zadáním, od reálnejch vlastně jakoby klientů a druhej ten předmět jsou nějaký ty cvičení bezpečný, kde vyloženě jako je vyzýváme k tomu, ať zkoušej nějaký šílenosti, že když selžou, tak když dobře popíšou, jak postupovali a proč selhali a co na tom bylo špatně, tak je to vlastně klidně na jedničku a snažíme se to vyvažovat jo. Nechceme z nich dělat čistě jenom jakoby levnou námezní sílu, ale zároveň chceme i aby se opravdu do nějakejch těch problémů z tý praxe dostali pod nějakým dohledem, vedením těch svejch kolegů z praxe už vlastně jako.

Honza: A zmínili jste jako osm let, vidíte tam nějaké jako posuny vlastně ve vnímání toho jako oboru z těch jako řad těch bakalářů, který tam přijdou, že už jdou do něčeho „hele slyšeli jsme, že před čtyřmi lety tady byl kamarád a je to super protože teďka dělá v nějaký agošce…“ vlastně měl dobrej ten background, protože za mě před x lety nic takovýhle nebylo a člověk to vlastně jako tak nějak jako bral po různu, po knížkách, po různejch meetupech, výjezdech do Berlína a podobně, takže teďka mi přijde, že vlastně jako je super, že vlastně jako dostuduješ ty tři roky nebo bakalář je tři roky, že jo a pak jako máš i vlastně i rámcově jako školsky zastřešený v Praze na VŠE a jako něco takovýhle. Vidíš tam jako vývoj za těch osm let nějakej?

Martin: No u toho magistra se nám vyloženě teďko, protože jsme startovali, že jo. Tak teď máme jako letos vyšli. Jo vlastně letos je ještě 2024, letos vyšli první absolventi. A to jsou dost často lidi, který už to třeba předtím i dělali jo.

Kuba: Takže si myslím, že to se teďko bude i měnit, že budou chodit ty opravdový jako bakaláři, který navazují bezprostředně po tom předchozím studiu a ten velkej rozdíl je vlastně v tom, že dřív jsme těm lidem vůbec vysvětlovali, co to je, že nebudem učit dělat šablonu pro WordPress, že já nevím nestráví celý půl rok jenom jako kreslením obrázků a podobně a teď je to tak, že s těma lidma normálně diskutujeme jo a oni mají na ty věci názory, jsou vlastně jako zajímavý.

Dost často nás o něčem i přesvědčí nebo nám něco jakoby odhalí a je to daleko zajímavější i pro nás, nebo nevím jak pro Kubu, ale pro mě určitě jo. Je to jak říkáš, ještě vlastně mě se líhne v hlavě taková myšlenka, že dřív to byla víc ochutnávka toho, čím vším oni můžou projít, ale za ty roky jsme to vlastně udělali víc formální. Nemyslím si, že to je akademický, ale myslím si, že to je trošku jako rigidnější proces, je to mnohem formálnější design proces, než ve kterým oni potom budou čelit v nějaký agentuře nebo v reálné práci, ale jsme přesvědčený, že je dobře, že si tím projdou, že vlastně je to design proces jako kdyby to bylo třeba pro manažery.

To znamená pro lidi, který tím jsou nepolíbený a musej vlastně projet nějaký dobrý milestone, aby došli k dobrýmu výsledku i když vlastně o tom oboru moc nevěděj, některý z nich, který už třeba design dělaj nebo UX někde dělaj, tak pro ně je to takový trošku se ptaj, proč to všechno musíme dělat a ptají se nás na to, jestli to takhle děláme i v reálný naší byznysový praxi, já jim na féra říkám, že takhle přesně to neděláme, ale vlastně pro ty lidi, který jsou třeba jenom fotografové nebo stříhají video, přišli z těch multimédií, tak si myslím, že to je vlastně dobře, že to je didaktický takhle.

Ivet: Asi bych se vrátila jenom rychle takhle k tý knize, na kterou jsme to celý načli, mě by zajímalo, pro koho ta knížka vlastně je. Jako kdo bys ji měl přečíst.

Kuba: Jak vznikla knížka.

Přišel za náma Michal Bláha z Hlídače státu a říkal: Udělejte, ale okamžitě, školení pro úředníky, jinak se tenhle stát nehne. Tak my jsme.., byl covid, my jsme se nudili a dělali jsme školení pro úředníky, když jsme ho měli nějak jakoby v pentlích, tak jsme si říkali dobrý, to by chtělo ještě nějakej handout na konci jim rozdáme, co vlastně jste slyšeli a nějaký základy, kdo nedával pozor, tak tady máte prostě 10 stránek nějakejch základů a to když jsme dávali dohromady, tak jsme si říkali: to ale říkáme všem klientům to není jenom pro úředníky, to vlastně říkáme třeba jinými slovy, ale úplně všem.

Tak jsme vlastně si řekli, tak pojďme napsat knihu, která bude mířit na víceméně kohokoli, kdo je nějakým způsobem zodpovědnej za web, třeba za svůj, má vlastní e-shop nebo prostě takovej ten manažer nájemnej, loni dělal flotilu aut, předloni vyhazoval lidi a letos mu hodili web na hrb a on prostě neví, co s tím, ale musí se s tím vypořádat, má na to omezený zdroje, čas a tak dál a nebo je to prostě i pro lidi, který jsou právě jako ve státní službě, jsou strašně sešněrovaný třeba pravidlama zákona a tak dál, některý věci musej publikovat a nevědí, jak do toho.

Martin: Ale vlastně v každý tý knížce, teda v tý knížce je na každý dvou stránce takováhle marginálie, na tý marginálii jsou vždycky tři obličeje. Takže ta knížka má vždycky ty dvě části, kdy v první části máme tip a v tý druhý části se snažíme napasovat to na toho našeho modelového čtenáře.

Honza: a ty modelový čtenáři jsou tyhlety tři. Jsou, to jsou tyhlety tři, ale víceméně je to jako může to bejt kdokoliv.

Iveta: Víc i míň vlastně jakoby znalej ten člověk v celým tom jako oboru ne?

Martin: No nejenom jako víc a míň znalej, ale taky má jiný možnosti, že třeba řekněme my tam máme jednu modelovou osobu, to je barber a ten člověk prostě pravděpodobně bude spolupracovat s freelancerama, nejspíš nebude spolupracovat s nějakýma jako echt odborníkama drahýma, ale s někým, kdo mu třeba už něco dělá jako nějakej brand mu dělá, tak mu pomůže i s webem, hodně velkou část si bude muset ten člověk odedřít sám jako.

Na druhý straně škály jsou lidi třeba z velkejch korporací, který mají na všechno agenturu vlastně maximálně, když ta agentura řekne: Budeme dělat participaci nějakou tady, uděláme workshop, pojď na to, tak se do toho ten člověk zapojí nebo ten člověk sám se stává vlastně třeba subjektem výzkumu jo, když ta agentura za ním přijde dělá stakeholder interviews a podobně, takže vlastně ta role těch zadavatelů je hodně různorodá.

Martin: Snažili jsme se vlastně v těch margináliích a říct Ok, když seš barber a musíš si ten web do velký míry prostě opečovat a postavit sám, tak pojď dělat tohleto, na tohleto se vykašli a když naopak jako já nevím, seš já nevím co člověk prostě z radnice na Praze 3, tak bys měl objednat tohle, chtít tohle a dát si pozor na to, jestli si dostal tohle.

Iveta: A doporučujete tam třeba nějaký jako konkrétní nástroje, na kterejch si to můžou udělat nebo systémy celý jako třeba WordPress nebo na Webflow nebo na něčím takovým?

Martin: Jsme se strašně snažili to nedělat jako konkrétně, protože ta knížka je papírová jo, strašně rychle zastarává, teďko už je vlastně jakoby rok venku a když ještě ani nevyšla a my už jsme jí měli napsanou, jenom jsme čekali až zlevní papír, aby to nestálo prostě tisícovku, tak vlastně, když vyšel chat GPT a my jsme hnedka první, co jsme udělali, jsme řekli: Hele chate napiš nám knížku 75 tipů, jak si říct o web a on to opravdu jako před těma dvěma rokama v prosinci to prostě vysypal. Sice jich neudělal 75, on je potom začal opakovat do kolečka a to mi v podstatě možná taky a ty dnešní modely už to udělaj, tak ty dnešní už to udělaj.

Takže jsme si říkali: Hele my nemůžem vlastně jakoby napsat knížku, ve který budou konkrétní značky, konkrétní jako kusy softwaru, konkrétní služby, protože to se strašně rychle mění, ale snažili jsme se tam říct jakoby obecně, že existujou nějaký typy těch softwarů. Jo jakože existujou typy „do it yourself“ jako dneska nám tady x jako věcí už zaznělo. Já nevím jestli smíte říkat ty značky, smíte, asi jo.

Ivet: Jakože nic proti ničemu.

Martin: Řekni to, Apple.

Na jedný straně jsou prostě jakoby CMSka typu, nebo dobře, Webflow, kde si ten člověk to může celý spravovat sám a nepotřebuje žádnej zásah třeba programátora, na druhý straně jsou nějaký systémy třeba od Adobe, kde si na to musíte vysoutěžit nějakýho vendora, kterej je certifikovaný od toho Adobe a jste tam pod nějakým vender lockingem a vy jste pod vendor lockingem vlastně i v případě tý stavebnice v tom Webflow, protože už to máte na tom Webflow asi to je věc, která jako stojí mimo tu knihu, ale v tý knize je taky.

To co říkáme prostě klientům vždycky, že vlastně když třeba máte jednoduchej web a koketujete s tou myšlenkou, že si to naklikáte sami v nějakým krabičkovým prostě řešení, nataháte si to, tak buď to uděláte sami, budete s tím sami mít tu práci a nebo to zaplatíte programátorovi a on to udělá to stejný. On půjde a v nějakým krabičkovým řešení si to natahá taky. Akorát bude třeba pokročilejší. Akorát prostě ten stack je jinej, ale ve výsledku on taky nezačíná na zelený louce, to znamená i vy i on se vlastně rozhoduje jenom jak moc velkej ten vendor locking bude nebo jak moc velká závislost na nějakých existujících systémech bude jo.

Martin: Když bude stavět web tady Chemix, tak nepoužije Webflow a použije nějakej php framework a ten framework je stejná stavebnice. Je to stejná stavebnice, akorát, že prostě on je programátor, tak používá tu stavebnici na úrovni kódu a někdo kdo programátor není, tak použije prostě stavebnici, která je no code.

Iveta: A když jsme se teda bavili už o tom, že ta kniha je vlastně rok na tom trhu a bavili jsme se o tom, že to třeba může už jako se někam posunout za tu dobu, tak je něco co byste fakt jako výrazně teda dneska už napsali jako jinak nebo furt to tak nějak platí dál?

Kuba: To je ale ošklivá otázka, chtěl jsem vlastně říct, že takhle. AI všechno mění a velmi rychle na druhou stranu. My jsme se snažili, aby ta kniha zůstala vlastně dlouho nějakým způsobem taková normotvorná, že vlastně už tím, že jsme v těch našich pozicích seniorní a už se třeba ne nezabýváme tolik technologiema a toolama na straně designu a víc jsme v pozici nějakých mentorů nebo průvodců a tak dál, tak tyhle věci zas tak rychle nestárnou, naopak vlastně paradoxně tím, že si dneska naši klienti, a nebo jako lidi sami, zkoušej ty AI tooly sami a sami si všechno nakreslí a vygeneruj fotky a tak dál, tak jakoby se to demokratizuje v tom smyslu, že mají všechno bezplatně a hned.

Ale na druhou stranu ta bezradnost, co s tím se nerozptýlí. Stejně potřebujou nějakým způsobem o tom přemejšlet abstraktně o těch svých problémech dřív, než přijde na řadu technologie nebo realizace, a to si myslím, že jsou věci, který prostě platěj furt, to jsou věci, kterejma pomáháme pořád. Nevím jestli jsme odpověděli.

Iveta: Jo, jo určitě, určitě.

Iveta: Vlastně jak jsme se bavili, že jo o těch konkrétních systémech. Tak, jak jste zmínili Webflow třeba jo, já jsem se koukala, že vlastně u vás v agentuře, tak jakoby stavíte asi výhradně teda na Webflow, jestli teda nepoužíváte ještě něco jinýho.

Kuba: Ne, když to děláme my tak to děláme na Webflow.

Ivet: A třeba v porovnání já nevím s WordPressem, dá se srovnávat Webflow s WordPressem?

Kuba: Jo dá se to srovnávat, ale myslím si, že já nejsem ta pravá osoba, řeknu ti proč. Protože my jsme vlastně dlouho byli výhradně jenom designéři a my jsme se jakýmkoliv kódováním vyhejbali a všechno jsme to přeposílali dál jakoby na vyloženě na programátory a nebo na lidi, který byli schopný implementovat i větší voloviny. Prostě Solid Pixels nebo tak prostě bez problémů.

Já jsem na tom viděl postavený hezký weby a pro některý klienty to dává smysl a tak dál ale už nás vlastně dohnalo to, že my jsme potřebovali pro naše prototypy nějakej systém jakoby „no code platformu“, protože jsme pořád jenom designéři z větší části, tak jsme šáhli po Webflow jako po prototypovacím nástroji bych řekl a vlastně druhotně, když už to tam děláme, když už ta Figma si s tím začíná víc a víc kamarádit, tak už na tom normálně stavíme i produkční weby.

Menší teda, nepostavíme na tom mediální barák, ale něco jo.

Iveta: Ale jako dá se to v podstatě, ty lidi si to můžou furt jako full site editingovat jakože si můžou upravovat ten obsah sami ne jakože, není to nic náročného na tu správu.

Kuba: Není to nic náročného na tu správu a já hodně mám obavu, aby si to klienti nerozbili, v tomhle smysl mi to Webflow vlastně přijde bezpečnější než WordPress. Zdá se mi, že jo. Zdá se mi že, jo. Máme některý klienty, který mají weby na WordPressu a třeba ten pain s aktualizacema a pluginama v nich je prostě fakt reálnej, to je vlastně. Já si myslím, že tady ještě furt problém ten, že tady není jakoby zavedená ta enterprise struktura toho, že máte stage, devy a produkce a lidi dost často prostě rovnou pracujou jenom na tý produkci a možná mají zálohu jo, ale ne vědomě, ale spíš jako, že to někdo někde dělá a oni o tom ani nevědí jo, z toho pohledu je to vlastně hodně ošidný no.

Honza: Jenom taková jako technická, zmínili jste nějaký užší propojení Webflow a Figmy, tydle firmy dvě jako nějak začínají víc jako mezi sebou jako komunikovat, že tam jsou ty různý design tokeny a začíná to bejt takový jako příjemný flow

Kuba: Fajn, že se na to ptáš, ty design tokeny jsou úplně supr, to je prostě nová oblast, která nás teď začala strašně bavit, ale je vlastně paradoxně náročnější na programátora ještě jakoby než na nás. Pro některý klienty už s tím děláme, jako tak, jak se to dělat má, ale někdy i ty programátoři to vlastně sami chtějí hacknout a chtějí se vrátit k tomu starýmu způsobu, kdy implementují jako adhoc ty návrhy od nás a v tomhle smyslu ta Figma udělala jako obrovskej krok dopředu.

Já o tom nevím jakoby detailně, ale ukazovali mi to kolegové rovnou už vlastně mezi Figmou a Webflow a Githubem existujou prostě nějaký jako transakční tooly a je to teda velmi, když v tom umíš uvažovat v těch design tokenech dostatečně vlastně v předstihu, tak potom už jako designéra na konci moc nepotřebujou o co by nám vlastně mělo jít.

Martin: Hele já třeba musím říct že ta Figma i vlastně ten obor toho UX nebo těch designérů hodně jako edukuje, protože tím jak je to vlastně jako software a vytvářej ho programátoři nebo nějaký softwaroví architekti, tak vlastně do toho zanášejí ty přístupy k tomu softwaru spíš než k tomu designu jo. Je to hodně vidět třeba když potom se vrátím zpátky k tomu učení. Tak když vysvětlujeme, jak ty věci v tý Figmě fungujou lidem, který přišli z tý strany těch multimédií, tak jim to musíme vysvětlovat na úrovni ovládání softwaru.

Kdežto, když to vysvětlujeme lidem, co přišli z aplikovaný informatiky, tak jim řeknem, že komponenta je objekt, že má properties, ty se přetěžují, dědí se to a je to vlastně úplně jiný styl, jak tu samou věc vlastně vysvětlujeme těm lidem v tý učebně a myslím si, že tohle to je vlastně na tom toolu zajímavý, protože všechny ostatní design tooly předtím sice vždycky to byl software, vždycky ho vyráběli nějaký programátoři, ale vlastně nikdy tam nebylo tak silně vidět, že to je vlastně software na navrhování softwaru nebo rozhraní softwaru.

Tadyhle u tý Figmy je to poprvý. A ještě když jsme se vlastně otřeli o tu AI, tak dneska existujou vlastně nějaký věci, který já nevím jestli přežijou, jestli je ta Figma jako vždycky jakoby nepozře třeba. Ale existujou prostě místa, kde pomocí promptů navrhnete já nevím strukturu jakože sitemapu pro jednotlivý obrazovky tý sitemapy si nadefinujete priority guide jako pro content jednotlivým těm patrům toho content priority guidu, přidělíte nějaký komponenty, máte vygenerovaný wireframe a pak takhle sedíte nad dvěma tlačítkama a jedno je exportovat do Figmy a druhý je vysypat do Webflow.

A teď já si říkám, když tam je rovnou vysypat do Webflow, proč to já budu ještě vlastně jako dávat do tý Figmy jo. Proto si myslím, že to ta Figma jako časem pozře, tak jako pozřela všechny ostatní věci z toho ekosystému a vlastně dovolí nám už díky tý AI, která v tý Figmě dneska je, vlastně jakoby designovat pomocí toho jako dialogu, jo. My to vlastně, když designujeme, tak taky designujeme do velký míry formou dialogu, jenom je to něco, co máme v hlavě kdežto tyhlety nástroje to jakoby zviditelňují. Zjevují jak ten design vlastně jakoby funguje.

Honza: Je vidět, že vlastně stále se musíte udržovat v pozornosti, co na tom trhu jako novýho vzniká a vím o vás, že vlastně jako tyhlencty věci teďka pravidelně vydáváte v newsletteru. Dáte mu trochu teaser, co vás k tomu vedlo?

Kuba: Děláme newsletter, protože to je potřeba, protože jsme takovej newsletter neměli, neměli jsme co číst. Chtěli jsme vlastně obecně webařskej newsletter, protože samozřejmě web je software, ale je to taková Popelka, že jo. Když prostě přijdu za content brand, že prostě mám klienta, že bych něco chtěl, tak si ťukají na hlavu a říkaj to jsou ty vaše webíky, to si udělejte sami, s tím vám nebudem pomáhat. To si prostě něčím udělejte, to nás jako nezajímá, programátoři se nad náma ofrňujou, ale to je v pořádku. To je jako zcela na místě.

A my jsme chtěli vlastně nějakým způsobem mluvit k lidem i jakoby z odborný komunity, ale zároveň i k lidem, laikům, který mají jenom zájem. V tomhletom mě hodně nabíjejí úředníci. Je to zvláštní, ale je to tak. Ale prostě zhruba tak před pěti lety se to hodně začalo proměňovat, možná už i dýl a vlastně úředník, který chtěl něco digitalizovat už se už pro mě není jako jenom blázen a nebo podvodník, ale často jsou tam lidi, který jsou opravdu jako erudovaný a zároveň mají chuť jako dělat ten ownership není to není to samozřejmě ještě úplně všude, ale opravdu má cenu se s těma lidma bavit.

Zajímavý na tom je, pro mě jako pro designéra, a pak se vrátím ještě k tomu newsletteru, zajímavý na tom je, že když se bavím normálně v byznysu s někým, kdo funguje v konkurenčním prostředí, třeba má e-shop a my mu pomůžeme, tak se mu jakoby inkrementálně třeba může zvednout marže nebo obrat nebo prostě takovýhle měřitelný hodnoty trochu. A i trochu je hodně. Procento prostě v e-commerce je prostě strašně moc, ale pořád je prostě mezi dalšíma žralokama a tak dál.

Zatímco, když za náma přijde někdo z Úřadu Vlády nebo prostě z Městský části z ministerstva, tak lidi na to mají monopol tyhlencty. To znamená, že tam se dá vlastně strašně moc jakoby tou dobrou digitalizací, dobrým designem, dobrejma postupama, dobrým přístupem. Takže v tomhle smyslu je to pro mě atraktivní a i k těmhle těm lidem by ten newsletter měl mluvit. Nerozumím, ale chci. Zajímá mě ten web.

Martin: Není to newsletter pro úředníky, ale je to vlastně pro všechny lidi, co se točej kolem toho webu. A teď já nevím teď ho odebírá něco přes 500 lidí a když se s těma lidma, teď už vlastně jsou to i lidi, který osobně neznáme jo, což je na tom zajímavý. My se snažíme vlastně v každým tom newsletteru jim napsat, ať o sobě dají něco vědět, ať aspoň jako trošku tušíme, kdo tam na tý druhý straně je a občas někdo napíše a vlastně je strašně zajímavý z jakejch jako oblastí se ty lidi vlastně rekrutují jo, že dost často jsou to lidi, který se zabývají produktem a přímo jako s tou exekucí toho webu nemají nic moc společnýho.

Ale vlastně někde se v tom ekosystému toho webu pohybujou a potřebujou vědět, co se děje, jak mluvit s designérama, jak mluvit s dodavatelem vlastně třeba kódu, jak já nevím se dohadovat mezi marketingem a produktem a tak. Tyhle všechny lidi jsou vlastně ty, ke kterým my rádi mluvíme.

Iveta: No já jsem se na to koukala vlastně. Je to na stránce www.reknisioweb.cz, že jo. Tam jsou různý jako podstránky, tam je jako jednohubky, že jo, tam to vlastně je všechno. Já jsem si to pročítala, mně to přijde vlastně strašně super, protože já jsem přesně ten člověk, kterej …Ono těch zdrojů je strašně moc a člověk aby se v tom jako vyznal a něco si našel a něco sledoval je třeba pro mě osobně hrozně náročný jo, takže já, když jsem se na to koukala, teď říkám, jé tam je jako marketing a je tam i něco web design a nějaký média a takhle.

Nedávno jsem četla ve vašem newsletteru tam bylo nějaká zmínka o… a teď mi to možná připomeňte průšvih firmy IKEA nebo, kde to byla ta reklama, s tím, že se tam objevil černoch, já nevím, kde to bylo přesně.

Martin: To asi nebylo u nás.

Ale jo myslím, že jo, že jsem si to právě odebírala a bylo to nějaký starší jako o hodně starší zpátky jo. Že tam byly nějaký jako velký kauzy, co tam zmiňujete, kdy se něco prostě jako stane a lidi by o tom měli nebo mohli vědět nebo je to nějak zajímavý. Takže za sebe to jako fakt doporučuju všema 10. Mně to přijde jako velmi zajímavý. A hlavně to není ani jako extrémně dlouhý jo. Že to jenom tak jako vysajete. Pardon jakože to nejdůležitější.

Martin: Hele je to tak, že prostě něco čtem a když nám to přijde zajímavý, tak si to můžeme buď uložit jako do bookmarku a nebo …Já nevím můj pinboard prostě má přes, já nevím 25 000 záložek. Jo a otagovanejch hezky. A můžu se k nim vracet a je veřejnej, takže vždycky, když někomu pošlu jenom co potřebuje, tak pošlu odkaz a on říká: Ty tady máš odkaz i z roku 2004. Ano mám. Ale jako říkali jsme si, že to je škoda vlastně nechávat si to jenom pro sebe, tak přečteme toho poměrně hodně, tak ty věci, který si říkáme, že by mohly zajímat i někoho dalšího, tak potom vlastně pustíme tam.

Jediný, co je, že už to není úplně jako striktně o tvorbě toho webu. Že to opravdu tím, že to je jako co nás zaujalo, tak jsou tam věci jakoby různý.

Iveta: No jako funguje to za mě určitě.

Kuba: Je to takovej webovej bulvár.

Honza: Webový „Bravíčko“.

Kuba: To je krásný. Hlavně tady už není žádnej jako pořádnej HUB, kde by člověk jako našel všechno jo. Že už nefungujou žádný jako diskuzní fóra, kde by ty lidi byli všichni nebo na Facebooku nějaký skupiny už nefungují. Strašně se to vlastně fragmentovalo, tak i pro nás je to docela dobrý, že když pak o něčem s někým mluvíme, tak můžem říct: Hele a my to máme vlastně tady na reknisioweb.cz a rychle to najdem, rychle můžeme odkázat. To funguje i z tohodle pohledu.

Ještě mě vlastně napadla k tomu našemu newsletteru a proč mě to baví jedna věc. A to je, že my jsme prostě jako starý páky. A tehdy vlastně, když jsem freelanceroval, tak jsem dělal všechno tomu klientovi. Prostě marketing a SEO, když jsem mu poradil prostě nevím, jak si strčit kabel od počítače do zásuvky a tak dál jo. Samozřejmě časem se IT rozpadlo na jednotlivý profese a tak dál…A ty fragmenty samozřejmě si jedou nějaký svoje vlastní písečky, ale nám se vlastně zachtělo zase prostě se o tom bavit trochu víc povšechně, aby to prostě aby tam člověk ochutnal i něco co prostě profesně přímo nedělá.

Nebo ho to nezajímá, ale může to bejt sranda a může bejt prostě zábavný se bavit o tom, že se ve WordPressu hádáte a podobně, ale kvůli tomu, že o tom musím psát, tak to musím i číst jo a sledovat to, takže…

Martin: Pro mě je to takovej bič, aby prostě jsem už nebyl jenom geront, kterej je odpoutanej od tý jako praxe a chodí si něco učit, protože kdo neumí, ten učí a hotovo jo. Tak vlastně i pro nás je to užitečný A myslím si, že vlastně je na tom zábavný i to, že to je subjektivní. Že tam jako můžeme psát vlastně jako voloviny a dá se s tím nesouhlasit a říct jako ne já mám jako opačnej názor, tak i todle vlastně svým způsobem je něco, co mě na tom baví. To mě na tom baví asi nejvíc jo, když odkazuju na něco prostě, co se tváří strašně jako závažně a já si tam můžu napsat poslední řádek nebo taky ne.

To mně přijde vlastně jako ta volnost. Mít tu možnost prostě říct: No možná je to celý blbost.

Iveta: Tam přesně jako to střídání těch rolí jako toho jako designéra, toho přesně podnikatele, toho jako tvůrce, analyzátora a tak co vy všechno jako splňujete v sobě a když jako se zajímáte o ty věci, vnímáte třeba, že je to těžký v tom nějak balancovat? Nebo co vás na tom baví nejvíc? Těžká otázka?

Kuba: Ne dobrá otázka, mě vždycky baví hledat pro ty naše klienty konkurenční výhodu a teprve potom mě zajímá, jestli to udělám jako v roli designéra nebo v roli někoho, kdo jim třeba cutne něco, co si myslím, že nemá smysl nebo spíš udělá jenom jako druhý voči něčemu ani to nemusí bejt prostě design. Může to bejt prostě proces. Vlastně ve výsledku, když jsme se tady bavili o komunitách tak jsem třeba členem nějakých prostě ryze jako designérských skupin, kde se scházíme a bavíme a tak dál, ale já už jsem prostě unavenej tím, že to jsou hodně debaty o toolech. O nástrojích.

Prostě já jsem na to asi starej nebo už jako okoralej, je to fajn, když vyjde nová Figma, tak mě to zajímá, protože mě to jako profesně zajímá, ale není to nic o čem bych si chtěl s těma lidma povídat. Chci se bavit jako o trvanlivějších věcech v tom designu a v tomhletom smyslu ten design je skvělej, že vlastně umožňuje různej level tý abstrakce, různej level toho zapojení.

Takže proplouvat mezi tím mě vlastně nedělá nějaký velký problémy. Spíš mě to těší.

Iveta: A co je přesně to trvanlivější bude tady jako něco konkrétního za těch já nevím 30 let, co bude furt ještě fungovat nebo?

Kuba: Trvanlivá je jenom změna.

Iveta: Ta změna tam je docela jako raketová mi přijde teďko. I s tou umělou inteligencí že jo.

Martin: To není jenom teď, jako před 30 lety byly já nevím půlka 90 let. Jo jako nevím, jestli kdokoli z nás by měl tu jako vizi. Představa už jenom toho, že by třeba byly telefony bez tlačítek a jo jako co dneska považujeme za normální věc. Možná by nás napadly všechny ty věci, co napadaly lidi i před 100 lety jo, že budeme mít lítací auta, že každej z nás bude mít prostě já nevím jako komunikační zařízení někde jako na těle nebo něco takovýho a to všechno platí jo.

To jako si myslím, že můžeme klidně z těch před 100 lety, tak to můžem pořád jako opakovat dál. Budeme prostě já nevím v 80 letech, když jsem si v Ábíčku přečetl o tom, že ve Francii existuje nějakej minitel, přes kterej si telefonují a viděj se u toho, tak jsem říkal: Ty jo. To je budoucnost. To je boží. A dneska je to něco, co mě neskutečně otravuje. Jo tak jo, jako už další zase meet, už nechci prostě. Vypnu si kameru. Ale teď podle mě jakoby ta vize a ta touha je furt stejná jo. My prostě pořád chceme. Já nevím, co řešit nějaký jako problémy pořád chceme, aby lidi se nemuseli zabývat těma stereotypníma věcma. Chceme, aby ty věci šly jako plynule a líp.

A to jsou vlastně jakoby všechno pořád dokolečka ty samý součásti jako tý vize jo. Že ať se bavíte před 100 lety nebo teď, tak je to pořád stejný. Jediný, co vlastně fakt neodhadneme je, kam se to bude vyvíjet. Před třema rokama bysme nikdy neřekli, že budeme mít AI v takový podobě, že to bude jako úplně měnit ten byznys a měnit prostě, co budem dělat jako designéři nebo tak a na všechno nám odpoví vlastně data že jo. Analýzy, data, výzkumy. No ono hodně záleží taky na tom, do čeho se nalejou peníze jo, protože to že tady je teďko takovej velkej boom kolem tý AI jenom kvůli tomu, že se do toho nalily ty peníz, tak ty peníze pravděpodobně teď chyběj někde jinde.

A tam jsou lidi, který třeba budou zrovna v tý budoucnosti něco měnit, ale zrovna tam k nim teďko ty peníze netečou, tak oni někde paběrkují a prostě trápěj se v nějaký laboratoři a až přijdou s něčím jako, co zaujme investory, tak se to tam přeleje a ta budoucnost se zase někam jako odchýlí jo. Je to ta budoucnost prostě zpětně, když se díváme, tak to vidíme jako krásně v rovině.

Ale ono vlastně to hodně vždycky někam jako vychýlí a jde to nějakou chvíli někam jinam. Ten pohled do budoucnosti nikdy není tak přímočarý jako když se ohlídnem zpátky. To určitě.

Iveta: Možná se pomalu budeme chýlit ke konci a mě by jenom zajímala taková otázka mimo mísu. Já jsem se dozvěděla, že ty seš velký milovník typografie. Opravdu? Údajně jo a mě by zajímalo, jestli bys nám mohl jako vysvětlit, protože to je jako velkej problém furt. Spojovník, pomlčka, mínus jako to je hroznej boj jako, já mě by to docela osobně zajímalo, jak se v tom můžou lidi vyznat.

Martin: Hele když jsme tady s Kubou říkali, že jsme geronti jo, tak to zas trošku souvisí s tím, co můžem jo. Ta počítačová typografie dává lidem strašně moc jako možností vlastně. Jako na úrovni toho, když to dělali opravdu jako tužkou na papír a před 100 lety, když člověk byl před nějakým šuplíkem, ve kterým měl nasekaný olovo a na tom byly nějaký obrázky písmenek, tak neměl zdaleka takový možnosti jako dneska. A když se podíváte do starýho Rudého práva, tak tam nerozlišují spojovníky pomlčky a mínusy, protože by ten šuplík byl mnohem větší a mnohem těžší a my dneska můžem v tom počítači ty věci dělat.

Možná je to jakoby věc pro fajnšmekry, že to prostě jako normální člověk ať se tím prostě netrápí. Je ten znak na klávesnici, tak ho použiju, není ten znak na klávesnici, tak ho nepoužiju. Ale jinak prostě mínus je matematický znak a má nějakou dýlku a je rovnej má prostě stejnou dýlku jako má plus, když si dáte pod sebe plus a mínus a mají stejnou dýlku, tak je to mínus. Jo jinak to mínus není.

Když končíte, vlastně slovo, rozdělujete ho na konci řádku, no tak tam nepatří mínus, tam patří prostě rozdělovník. Rozdělovník vypadá shodou okolností trošku jinak než spojovník. Ale většina lidí to vůbec jako neřeší, spojovník je když máte česko-slovenský slovník, to jsme nikdy předtím neměli. Ale když hraje Sparta – Slavie tak to není spojovník, protože oni nejsou spolu, oni jsou proti sobě nebo když je to vlak Praha-Kolín, tak tam prostě nepatří ani mínus ani spojovník ani rozdělovník. Patří tam prostě dlouhá pomlčka. A těch pomlček je hodně, hodně různejch druhů jo.

Americká pomlčka třeba. Áh jo jo. Když budete na divadle a budete mít přímou řeč a nebudete chtít používat uvozovky, protože to je zbytečně moc znaků navíc a byly by tam všude prostě v tom scénáři, děkuju, tak prostě budete začínat ty přímý řeči strašně dlouhou pomlčkou, ještě delší než tou americkou. Pak je americká pomlčka, ta je strašně dlouhá proto, že se kolem ní nedělají mezery.

My v Evropě kolem pomlček děláme mezery, tak nepotřebujeme pomlčku, která je široká jako písmeno M, ale stačí nám pomlčka, která je široká jako písmeno N, tak a tím pádem kolem ní můžeme dělat mezery. A ještě zase my i těch mezer je spousta různých druhů. Těch mezer je prostě jako 16 velikostí a některý jsou dělitelný, některý nedělitelný, prostě todleto opravdu nechcete řešit, to opravdu nechcete řešit. Chci jenom na závěr říct že jako v tom typografickým slangu se pomlčka řekne pauza a když uděláte i pauzu v řeči, tak tam patří ta pomlčka. Nebo středník nebo čárka. Čárka dobrá. Tečka taky.

Ivet: A zase ono to jako jako výrazně nemění ten význam, že jo. Není to jako třeba e-mail a email. Jakože to mě třeba zabíjí strašně jako jo. A už kvůli tomu vlastně museli kvůli lidem, který to neuměli používat, tak to jako zprznili vlastně ten e-mail na email, aby to jako už to jako uvedli v pravidlech českýho pravopisu a to jsem teda šílela z toho.

Martin: No jo no, dělá se to pro zjednodušení. Kromě toho, že máme rádi typografii, tak taky máme rádi češtinu. A čeština je jakoby ještě pořád živej jazyk a furt funguje. A to že se někde před 30 lety, když jsme se to učili psát, psala pomlčka, tak to neznamená nebo spojovník nebo něco. Tak to vůbec neznamená, že se tam bude psát i teď. Klidně, ať je to email bez toho spojovníku, vždyť je to jedno prostě, tak už jako je to dynamickej jazyk, nějak se prostě vyvíjí holt budeme říkat, že to je email a budeme vědět, že to je e-mail, ale budem to psát prostě už bez těch zbytečnejch znaků navíc, protože nějaká jako jazyková ekonomie funguje i v psaní i v mluvení tak se prostě projeví tím že budeme zapomínat některý znaky taky ve slově tenis nepíšeme dvě „n“, že jo.

Mohli bysme. Kdo ví jestli nějaký e-maily vůbec budou. No jo, já už to nečtu, když mi napíšete mail, tak mě musíte zavolat, že jste mi napsali.

Iveta: Ty jsi přesně ten typ jako, co se vrátí z dovolený a smaže všechno, co mu jako přišlo, protože se ti lidi můžou ozvat vždycky. Mě ani nenapadne se podívat do mailu.

Kuba: Já už se radši ani z dovolený nevracím.

Iveta: Tak jo my vám moc děkujeme za rozhovor. Díky. Bylo to príma.

Kluci: Dík za pozvání. Mějte se hezky Ahoj.

Iveta: Krása.

Honza: Klidně bych dal ještě jako jednu hodinu.

Kuba: Teprve teď mě napadají ty zajímavý věci…